3 мар. 2015 г.

Už jsme trochu dál nebo Co to je - nebýt takovým jako všichni?

Text a foto - Ayla Sattar-zada

Ještě před  týdnem zjistila jsem se, že na Václavském náměstí bude probíhat neobvyklý koncert. Kapela The Tap Tap existuje už 16 let a během svojí existence už mnohokrát reprezentovala svoji hudbu nejen v Čechách a taky i v zahraničí. Tato kapela se úplně liší od jakýchkoliv jiných hudebních kapel, protože všichni její členy mají problémy se zdravím – jsou handicapovaní.Tento slovo ve společnosti velmi často zvučí jako diagnosa - takové lidé skoro vždycky nemají stejné práva a příležitosti ve vzdělání a práci i když by měli stejné schopnosti jako jiné lidé.The Tap Tap existuje hlavně pro to, aby podporovala je, ale nejen morálně – mají svůj vlastní fond, který se složí z darů lide jako my s vámi a taky různých instituce.


My žijeme v dobu, kdy přes malý kousek kovu v našich rukách můžeme dozvědět všechno, cokoliv bychom chtěli o celém světě. V dobu, kdy ve vesmíru létají naši sputniky a my víme jak vypadá povrch Marsu a už plánujeme tam svoji dovolenou. 

Jak je to možně, že handicapy pořad ještě nemohou normálně žít? A to je ještě v Evropě – srdce světa, nemluvíme ob Africe nebo Asii, nebo Latinské Americe. Na koncerte vystupovalo hodně lidí, které o tom povídali. Například byli tam mladé lidí, které špatné slyší, špatné mluví nebo špatné vidí a aby mohli tam, na tato scéně, stát a povídat nám o svém životě, o svém štěstí a svých smůlách, museli opravdu projít přes svoje vlastní malé peklo – peklo nepochopení a nespravedlnosti . 


Byl  tam muž, který teď studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Když byl malém dítětem, žádná základní škola nechtěla ho přijmout: špatné slyšící a špatné mluvicí Rom – komu je nutno mít takový problém? Samozřejmě, že nikomu.  Řekl rodičům které mají děti s takovými problémy, že nemusí vytrvávat,musí bojovat. Ale proč? Proč musí bojovat za obecné právo se vzdělávat, mít normální život? Proč instituce které se tím zabývá musí se dožadovat peněz pro zlepšení  jich životu a stále nemít je dost?


Vrátím se k koncertu. Poslechla jsem opravdu výbornou hudbu a jsem cítila, že jde od srdce. Dávala lidí radost a naděje, dávala optimismus.To ještě jednou ukazuje, že handicapované lidé v žádném případě nemusí být izolovaný.Nikdy nemusíme zapomenout na to, že všichni jsme lidé a všichni jsme formujeme jedinou společnost a musíme udělat tak, aby tato společnost fungovala pro všichni - i pro lidi které nemají problémy, i pro lidi které je mají.

Комментариев нет :

Отправить комментарий