26 февр. 2015 г.

Exkurze na Pražský hrad

Text a foto - Olga Zhavoronkova (K2)

Když se dozvěděla skupina dějin umění, že půjde na exkurzi na Pražský hrad, vůbec neočekávala nic neobvyklého. A možná to bylo jenom dobře, protože jsme byli velmi překvapení a tato procházka zanechala velký dojem.

Začalo se všechno na zastávce Hradčanská, kde jsme se sešli a kde pan Milan nám řekl, že tentokrát nejde s námi jako "průvodce", protože jím bude jeho spolužák pan Jaroslav Sojka. Samozřejmě nám tato zpráva trochu zkazila náladu, protože jsme vůbec neznali pana Sojku a už dlouho jsme předtím netrpělivě čekali na ten pátek a těšili se, když bude pan Milan nám vypravovat poutavé historky o Pražském hradě. Tak jsme mysleli zpočátku, a byli jsme uspěchané se svým úsudkem. Za chvili povím proč.

Ten den bylo pražské počasí kruté. Vítr byl chladnější a mrazivější než dokonce náš nižgorodský. A pan Milan si cestou dělal legraci z toho, jak se ruští studenti bojí ukrutné české zimy. Touto dobou jsme už byli na prvním nádvoří Pražského hradu, čekali jsme na pana Sojku a byli jsme zaujatí vyprávěním pana Milana o palácích, jíž se nachází na Hradčanském náměstí a nejen tam. Mluvili jsme o Černínském paláci, který je v současnosti Ministerstvem zahraničních věcí, ale v 17 stoleti to byl palác rakouského diplomata, vybudovaný italským architektem F. Carattím. Pak jsem se ještě dozvěděla, že první skici návrhu paláce udělal Lorenzo Bernini, takové velmi příjemné překvapení. Ještě něco zajímavého, pak příbuzní toho diplomata odjeli, myslím, do Jižní Ameriky, ale zase se vraceli do Čech a jeden pán z té rodiny studoval dějiny umění na Karlově univerzitě. Tak jsme mluvili o každem paláci, Schwarzenberském, Toskanském či Thun-Hohenštejnském, Arcibiskupském, a Štenberském, čí osud je velmi bohatý.


A už vidíme, že k naší skupině přichází elegantní pán v černém - pan Sojka. Začíná mluvit rychle a velmi nahlas. A my začínáme psát, rychle a nečitelně.

Nejdřiv mluvíme o prvním nádvoří o Matyášových branách, které vznikly v roce 1614, architektem byl G. M. Fillipi. Brány jsou jednou z prvních barokních staveb na území Čech. Mluvili jsme o dílu sochaře Ignáce Františeka Platzera Zápasících Titánech. Pak jsme šli dál. V průchodě za Matyášovými branami z levé strany je Plečnikovo schodiště, které vede do Španělského sálu, z pravé strany je prezidentská kancelář. 


Uprostřed druhého nádvoří je Leopoldova kašna, autorem které byl Jeroným Kohl. Barokní kostel, nacházející se tam, je kaple sv. Kříže. Vlastně k té chvíli jsem si už zvykla na rychlost, se kterou mluvil pan Sojka. Tak dál to šlo líp, i když jsem necítila ruce, protože už byly ledové. 


Pan Sojka hodně popovídal na třetím nádvoří o katedrále sv. Víta a pak jsme šli do Vladislavského sálu, který je součastí Starého královského paláce. Nemůžu říct, že uvnitř bylo mnohem tepleji, ale aspoň nebylo tam toho strašného větru. Vladislavský sál je dílem architekta Benedikta Rejta. Byl postaven v 15-16 stol. Jsou tam různé zajímavé architektonické prvky, kroužená klenba sálu, klenba jezdeckého schodiště, taky portaly, ale nejdůležitější jsou okna, která označovala začátek renesance na českém územi.


Pak jsme se dostali do katedrály sv. Víta. Podívali jsme se na vitráže od A. Muchy a od M. Švabinského v novogotické lodi. Pak jsme se procházeli kolem dřeveného  ukřížování od F. Bílka, které je velmi působivé. V choru katedrály, architektem které byl Matyáš z Arrasu, jsme mluvili čím jsou rozlišené časti katedrály, postavené Matyášem a Petrem Parléřem, a to je dobře vidět například v kapli sv.Kříže. Pravou stranu postavil Petr Parléř, ona je pravoúhlá, levou stranu stavil ještě Matyáš, ona je lomená. Z levé strany od menzy je krásna socha   kardinála Schwarzenberga od V. Myslbeka a taky náhrobky prvních biskupů, z pravé strany je velká hrobka Jana Nepomuckého. Pak mezi kaplí sv. Kříže a kaplí sv. Máří Magdalény je královská oratoř z období Vladislava Jagellonského. Zajímavá je tím, že jedna část je ze dřeva, která se zachovala po požáru v roce 1541, ale ta druhá je z kamenů.


Pak jsme došli do Václavské kaple. Podívali jsme se na nástěnné malby, které se tam nachází, na náhrobek sv. Václava, a měla jsem pocit, že jsme uvnitř nějakého nádherného, zdobeného drahými kameny, relikviáře. Bylo to velmi zvláštní a hezké. Když pan Sojka řekl nám, že většina lidí se za celý život nedostane do Václavské kaple, tak znělo to velmi působivě a silně, tak že na to už nemůžeme zapomenout. My jsme tam byli a byli jsme šťastní.

Na konci té procházky jsem byla hrozně unavená, ale stejně tak šťastná, protože jsem takovou exkurzi zažila poprvé a měla jsem v sobě hodně dojmů z toho, co jsem cítila po tom dni, o kterém bych mohla napsat mnohem víc a na který nikdy nezapomenu.

Комментариев нет :

Отправить комментарий